Křídla Andělů
Na nebi záře tajuplná se blíží k zemi,
jako hvězda když padá,
jen dopad a prach se zvedá ze země,
jako malý pocit iluze, co zůstává, po tomto pádu na zem se v mysli nikomu nedostává.
Náhle ze země se se něco zvedá,
jako by snad to byl jen pouhý sen, nebo snad člověk hypnózou omámen.
Náhle se zvedá a prach už opadá,
ukazuje v záři slunce křídla svá,
člověk s křídly, který tak krásně vypadá,
je to anděl nebo jen mám tu vidinu sám, možná je to jen zdání snad.
Ženy jsou andělé, kteří dávají nám křídla andělů, a my jim za to dáváme sílu svou,
společně však nás životem ponesou, kde bere se vůbec láska, kterou se s nimi dočkáváme, ale stejně když se ztratí,
tak nás již křídla neunesou,
časem se ztrácí a již se nevrací.
Zdroj: https://darknessultimate-basne.blog.cz/1107/kridla-andelu
Prolog
Lidskému srdce nikdo nerozkáže. Ať je to srdce obyčejného člověka a, nebo srdce Lovce stínů.
Emily Carstairs.
Ani její srdce není výjimkou. Emily pochází ze slavné rodiny. Rodina Carstairsových je bohatá a založená na Spolku. Emily nebyla vždy populární ani o to nestála. Je nízká a hubená. Každý naráží na její štíhlost. Její pokožka je bělejší než sníh. I když tráví většinu času v Idrise na slunci u jezera Lin tak je bílá. Její vlasy jsou čokoládově hnědé a prstencovitě zvlněné, má zlaté, lví oči. Její matka jí nazývá latinským názvem leaena. Znamená to lvice.
Emily žije v Idrise. Právě Idris není zrovna bezpečným místem. Mnoha lovců stínů odchází z Alikanté a nebo posílají své děti do Institutů po celé zemi. Alikanté je napadáno neustálými útoky démonů, kteří poslouchají svého pána.
Temný pán, který se snaží město dobýt a změnit ho v město démonů. Málo Nefilin spatřilo jeho tvář. A skoro nikdo nezná jeho pravou totožnost.
Emily vychovala její matka Bethany. Její otec zemřel již rok před jejím narozením. Bethany se snažila dceru stranit od světa stínů, ale je to těžké, když žijí v hlavním nitru Lovců stínů. Navíc Bethany je členkou Spolku. Emily nikdy neopustila Idris. Nikdy nebyla v New Yorku, Las Vegas, Paříži a, nebo Londýně. A právě tam putuje. Putuje do Londýna, kde nikdo nežil od 19. Století. Měla jed do New Yorku, ale v Londýně má její rodina větší historii.
1. Klub Movida
Říjen 2054
Emily seděla na kraji břehu jezera Lin. U jezera byl naprostý klid. Jezero skoro nahánělo strach. Otrávené jezero Lin bylo však nejoblíbenějším místem Emily. V ruce svírala svůj blok, kde popisovala vše okolo sebe. Dnešek byl pro ni katastrofou.
Dnes opouští svůj domov. Opouští svojí rodnou zemi. Zvedla se ze země a naposledy se nadechla čerstvého vzduchu u jezera. Vál příjemný podzimní vánek. Listí žloutlo a snášelo se ze stromů dolů na zem. Zem byla mokrá a měkká.
„Sbohem můj anděly Raziely,“ šeptla tenkým hláskem Emily. Po vodě se rozvířila podivná vlna. Vlna, která naznačovala Emily sbohem. Vítr se odlepil od země a rozvířil okolo Emily listí. Listy dopadli na hladinu vody, která utichla s odchodem Emily.
Emily doběhla před dům. Emily bydlela se svou matkou na letním sídle Carstairsů. Sídlo bylo ohromné. Fasáda byla bílou barvou natřená. Část domu byla obrostlá podivným porostem, co rostl jen tady v Idrise. Ze sídla bylo vidět na krásné město Alikanté. Stříbrné věže se jen blýskaly v odrazu západu slunce.
Sluneční paprsky dopadávaly daleko od Idrisu. Pro Emily to znamenalo, že opravdu odchází. Prošla zrezivělou brankou a po kamenném chodníku běžela domů. Otevřela prudce hnědé dveře a vešla do před síně. Síň byla šedá s modrým kobercem a obrazy na zdi. Emily prošla skrze ni do kuchyně, kde čekala čarodějka Magdaléna. Magdaléna má krátké ohnivé vlasy a šedé oči. Před ní se tvořil zrcadlovitý portál, který dodal místnosti modrý nádech.
Magdaléna měla bez emoční, pohled jako vždy. Její matka se s ní znala od malička. Magdalény kouzla se projevovala ve fialových jiskrách. Magdaléna byla o hlavu vyšší než ona a měla kostnaté, vypálené líce. Její tvář byla ostrá, jako kdyby jí řezali ze dřeva. Magdaléna zaostřila na Emily. Mírně se jí zvedl úsměv v koutcích. Emily měla na sobě chladný pohled. Ihned očima pátrala po své matce.
Její matka měla o něco světlejší vlasy a tmavé, sivé oči. Byla vyšší a postavu měla pevnou a štíhlou. Emily si vedle ní připadala, jako nijaký cizí člověk a ne jako její dcera.
„Kde je moje matka,“ řekla ostře Emily. Magdaléna sklopila pohled a přistoupila k nízké dívce.
Emily byla napjatá, jako lano. Oči upírala jen na čarodějku, která se k ní nebezpečně přibližovala. Magdaléna zvedla šedé oči od země a mírně řekla.
„Emily,“ začala únavně.
„Jde o tvou matku,“ odmlčela se náhle. V Emily prudce hrklo, jako by jí někdo uštědřoval rány. Tep se jí zrychlil, povolila ruce a nechala je uvolněné podél těla. „Co se stalo,“ popadla dech, „s mojí matkou?“ srdce jí bilo jako o závod. „Emily měla by, jsi vědět, že…“ to už mluvila Emily. „Moje matka, nikdy by mě nenechala někam odejít, aniž by se měla se mnou rozloučit!“ Emily už skoro křičela.
„Počkej,“ zastavila jí Magdaléna. Emily pohodila nervózně vlasy a ztišila se. „Tvoje matka mi řekla, že ať se děje cokoli musíš projít portálem.“
„Na to jsem se neptala,“ řekla chladně Emily. „Jsi drzá Carstairsová,“ procedila skrze zuby Magdaléna, jako by jí Emily urážela. „Moje matka,“ začala zase Emily. Magdaléna jí prudce utnula.
„Tvoje matka musela okamžitě do Alikanté. Spolek svolává radu. Za chvíli tu budou démoni a ty odsud musíš zmizet. Jsi mezi posledními, kdo ještě neopustil Idris. Myslím mezi ne plnoletými!“ zdůraznila rozpačitě. Čarodějčiny oči se jí zableskly. Nebyli to její oči, ale věže Alikanté. Blesk udeřil do jedné z věží. Démoni. Jsou tady. Uvědomila si Emily a v krku se jí udělal knedlík.
„Emily, ať už to je jak chce, ty musíš projít portálem.“ Srdce jí zamrzlo, jako by se proměnilo v kus ledu. Nechtěla opustit domov, aniž by věděla, že její matka je v bezpečí. Pro Bethany to muselo vyznít stejně. Po Idrise se rozlehl křik a řev. Démoni začali bourat obrany města a prodírat se branami dál a dál.
„Na co čekáš, nemám tolik moci!“ vyhrkla rozčíleně Magdaléna. „Vytvořila jsi portál tak, že ano jsi, mocná Magdaléno.“ Zavrčela Emily a couvla. „Emily,“ vydechla Magdaléna, „blíží se.“
„Jsem nefilin tak, že bych měla zůstat a bojovat.“
„V tom případě pitomá nefilinka! Musíš odsud zmizet!“ ječela už Magdaléna. Emily byla od přírody tvrdohlavá a, co si umanula tak to nezměnila. Portál se zvlnil. Magdaléna překvapeně vzhlédla. V očích se jí rýsoval strach a únava. „Dlouho portál neudržím,“ vzdychla a zaťala zuby. Její ruce se napjali a žíly jí vystouply.
„Tak dobře,“ řekla Emily. Vzala do ruky hnědý batoh, který jí zabalila Bethany. Obrátila se k Magdaléně zády a šla k východu. „Emily!!“ křičela Magdaléna, „Emily!“ Emily nevnímala. Vnímala jen to, že se odsud musí dostat. Musí se dostat ke své matce. Magdaléna jí pevně uchytila za zápěstí a strhla zpět. „Promiň,“ šeptla příkře a strčila tak prudce do Emily až se zapotácela a spadla dozadu. Uvědomila si, že spadla přímo do středu portálu. Na druhém konci spatřila naposledy kuchyň své matky. Růžové stěny a modrý nábytek a oblíbená konvice její matky. To vše se jí rozbilo na milióny malých kousíčků před očima. Jako by někdo hodil kámen do skla do zrcadla. A to přinese Emily na sedm let smůlu.
Emily prudce dopadla na tvrdou zem. Na chvíli si myslela, že si vyrazila dech. Nevyrazila. Batoh přistál dva metry od ní. Všechny její věci se vysypaly na zem. Při dopadu si odřela loket a škrábla se do tváře. Byla špinavá od mokré hlíny. Venku pršelo. Déšť, jasně to je Londýn. Pak se zarazila.
S námahou se vyškrábala na nohy a obraz před očima se jí zaostřil. Před sebou viděla ohromný proud tekoucí vody. Řeka Temže. Zvedla zrak od řeky a spatřila Londýn. Viděla tu nádhernou hodinovou věž o, které četla v knihách. Big Ben, chvást Londýna.
Nebe bylo oranžové a příjemně modré. Západ slunce se o něco zpozdil než v Idrise. Idris, to jméno jí hřálo u srdce a zároveň i bolelo. Emily stála u špinavé zdi, kam asi chodili teenagery. Zdi byly posprejované a polepené plakáty. Emily temný kout pod mostem naháněl strach. Podivně to tu páchlo. Ten pach něco Emily připomínal. Démoní krev. Porozhlédla se okolo, ale nic nenašla. Její kalhoty byli na kolenou ošoupané a triko bylo na trhlé.
Sssssss…
Uslyšela okolo sebe. Vyděšeně nadskočila, až upadla. Poslední dobou padala pořád. Spatřila nad sebou stín. Zvedla hlavu a viděla nijakého mladíka. Rychle vyskočila na nohy. Viděla, že to není nijaký mladík, člověk, ale odporný parazit. Démon.
Měl ještěří oči a na půlce tváři měl hadí kůži. Místo rukou měl pařáty s drápy ostrými, jako břitva. Syčel hadím jazykem. Emily rozluštila nijaké slova mezi sykotem. Holčička, sama, upadla. Emily se svíral žaludek. Měla chuť vykřiknout. S boji s démony neměla tak velkou zkušenost a navíc neměla na sobě jedinou runu. Jen vybledlé jizvičky. Naprosto k ničemu.
Démon se k ní začal plížit. Emily cestu odřízla ledová řeka Temže. Holčička utíkat a já lovit. Usmíval se a u úst se mu zbíhaly černé sliny. Emily sáhla za opasek. Ucítila skleněnou, chladnou trubičku. Andělské ostří. Pevně jej uchytila a vytasila jej na démona. Ten úlekem uskočil. Oči mu žhnuly hladem a nenávistí. „Sensanója!“ vykřikla hlasitě jméno andělského ostří. To se v mžiku rozjasnilo, jako po uliční, lampa. Vyzařovala jasnou a oslnivou zář.
Bát se, ale hlad silnější, hloupé Nefiliňátko já ho zabít. Syčel a prskal černé sliny. Démon se na ní vrhl. Emily vykřikla a ohnala se ostřím. Ostří minulo. Démon se jen škodolibě usmál. Neschopná večeře, vonět krev. Emily se ohlédla letmo na odřený, zakrvácený loket. Bolest skoro necítila. Démon vyprskl na Emily černé sliny. Část kapaliny dopadla na ránu Emily. Sliny prudce pálily, jako by jí někdo lil na kůži kyselinu. Emily vykřikla a upustila andělské ostří Sensanóju. Poklekla na zem. Další nával slin jí dopadl na tvář. Její líce byli kostnaté a rysi v obličeji tak jemné a ostré. Teď její bílá pokožka byla černá. Emily dostala prudký úder od démona. Děťátko bezmocné, chudé. Vzdávat to, vzdávat a já konečně ochutnat masíčko lidské. Radoval se démon a přitiskl Emily prudce k zemi. Neměla síly jej sejmout ze sebe. Démon si nejdříve přivoněl a pak ukázal špičaté zuby. Emily vykřikla. Démon se chystal do ní zakousnout.
Poslední, co Emily viděla, byli tmavě růžové, až vínové jiskry a pak jí pohltila temnota.
„Je mrtvá,“ řekl ženský hlas. Byl strašně milí a jemný.
„Není,“ odsekl mužský hlas.
„Kdyby nebyla dávno by se probudila! Už tři dny je v bezvědomí.“ Jemný hlas se zvýšil.
„Napadl jí ten hnusný tvor a ty se divíš?“
„Vlastně ano, divím! Nejsme žádný azyl pro nefiliny.“
„Prosím tě je to jen jedna holka.“
„A je to nefin!“
„Nebuď takový patetik.“
„Když dovolíš vrátím se na večírek. Ty si dělej, co chceš!“
„Jdu s tebou, chci si dát nijaký koktejl.“
„Nebo si to nechceš přiznat, že je prostě mrtvá!“ a pak hlasy utichly.
Emily začala pomalu otevírat oči. Viděla rozmazaný sál. Ten se, ale zaostřil. Koukala do tmavého stropu s bílými, svítivými tečkami. Nadechla se, ucítila nasládlou vůni sušeného ovoce, vína a kouře. Posadila se do polo sedu a rozhlédla se okolo sebe. Byla to prázdná místnost. Vedle ní byli jen černé, kožené sedačky a skleněný stůl. Všimla si, že leží na hebké pohovce. Všimla si, že není ulepená od démoních slin a její rány jsou obvázané bílou látkou. Byla i umytá a čistě oblečená. Měla na sobě bíle šaty dlouhé po kolena a stříbrný, tenký opasek. Vlasy měla učesané, umyté. Posadila se a dala bosé nohy na ledovou podlahu. Podlaha byla černá a blýskala se, jako sklo. Emily zatajila dech. Před ní byli fialové dveře s, tentýž bílými tečkami, co lehce zářili místností.
Postavila se a pomalu šla ke dveřím. Uslyšela tichou hudbu. Zamračila se a roztřesenou rukou sáhla po klice. Klika byla studená, jako podlaha. Naběhl jí mráz po zádech, neměla z toho dobrý pocit. Vůbec netušila, co se skrývá za masivními dveřmi.
Nadechla se a zmáčkla kliku.
Dveře se rozletěly dokořán. Emily vyschlo v krku. Srdce jí bilo. Hlasitá hudba duněla, až se otřásali skleničky s nápoji u stolu. Emily plně otevřela oči a otevřela mírně pusu.
Teď viděla, že je v nijakém nočním klubu. Všude blikala oslnivá barevná světla. Svítila všemi barvami spektry. Všude bylo stovky lidí. Každý tancoval do rytmu techno hudby. Za Emily se prudce zabouchly dveře. Všude jiskřily podivné jiskry. Emily najednou poznala, že tohle nejsou lidé.
Byli to podsvěťané.
Upíři, co cenili na Emily zuby. Vlkodlaci, co vyli na oslnivá světla. Čarodějové, kteří popíjeli různé čarovné drinky a vysmívali se Emily, která do každého téměř vrážela. Víly okolo ní poletovaly, jako nijaké malé světlušky. Emily se začala motat prudce hlava. Všichni na ní němě koukali a usmívali se. Je to jen sen, je to jen sen. Říkala si v duchu Emily a zavřela oči. Hudba zesílila a Emily otevřela vzápětí oči. Obklíčili jí čarodějové vzhledem k jejich vzhledu. Blížili se k ní s posměšným úsměvem. Někdo jí chytl prudce za její chladnou ruku a náhle se ocitla v černé místnosti. Hudba byla už jen tiše slyšet. Byla v té samé místnosti, ze které vyšla.
Ve tmě se na ni dívala slabá světýlka. Oči. Zářili žlutě, zeleně, modře, červeně.
„Kdo jste, co chcete!“ vykřikla Emily se slzami v očích.
„Pomoc!!“ zakřičela, i když věděla, že jí to nepomůže. Mohla to zkusit alespoň.
„Tak dost, už tak je vyděšená, jak kuře.“ Řekl jeden hlas. Zněl, jako by se jí vysmíval. Světlo se rozsvítilo. Zářilo lehkou modrou barvou. Emily zacouvala do rohu, když viděla pět osob, které se netvářili, bůh ví jak přátelsky.
„Kdo, kdo…“ koktala.
„Hloupá nefilinko!“ zasyčela nepřátelsky dívka s dlouhými, černými vlasy. Její oči ve tmě svítily červeně, ve skutečnosti zářily světlou fialovou barvou. Měla bílou kůži spíž hladce stříbrnou. Byla o hlavu vyšší než ona a štíhlá, jako prut. V ruce svírala černou dýku. Oči jí nepřátelsky žhnuly.
„Dobře tak žije, tak teď může odsud vypadnout!“ zaječela. Zorničky se jí rozpily po duhovce.
„Nemůžeme jí jen tak vypustit do Londýna,“ hájil Emily mladík, co měl tmavé, hnědé vlasy s kudrlinami. Jeho oči byli světle sivé. Byl štíhlí a jeho kůže připomínala papír. Pohlédl na Emily a pootevřel ústa. Emily se snažila skrýt údiv. Byl to upír. Poprvé viděla upíra. Jeho zuby byli špičaté, jako jehly její matky.
„Něco by jí sežralo jistě,“ uculoval se další chlapec, který měl ježaté, hnědé vlasy. Jeho ofina byla světle oranžová a přilepená na jeho sněhové pleti. Měl fialové oblečení a kočičí zelené oči. Měl okouzlující úsměv.
„K čemu to, když jsme jí už zachránili?“ podíval se ukřivděně na něj hnědovlasý upír. „Chceš snad říct ty a Valentýno, kteří jste jí zachránili, ne?“
„A to jsme jí měli nechat zabít se?“
„Em...jo?“ sykla černovlasá dívka. Emily si povšimla dalších dvou osob v temném koutě. Vyšla dívka se světlými vlasy a zlatými oči, jako má ona, ale byli o něco světlejší. Byla také bílá, jako ostatní a neuvěřitelně krásná a štíhlá. Její rysi v obličeji byli neuvěřitelně jemné. Měla na sobě jemně fialové šaty dlouhé až po kotníky. Byla poměrně vysoká, jako je Emily.
„Musela teprve přicestovat. Jinak, kdyby přišla z Institutu, hledali by jí ne?“ namítla klidným sametovým hlasem. „Nemohla jít sem do Institutu, tam nikoho moc neposílají. Přijede tam jen někdo na návštěvu a to jejich rodiče.“ Odsekla rozčíleně černovláska. Emily využila příležitosti.
„Musím se dostat do Institutu, kde je tady Institut!“ vyhrkla. Všichni se na ní překvapeně podívali. „Ono to umí mluvit,“ usmála se černovlasá dívka. Ten úsměv znamenal jen pouhý výsměch. „Mlč chvíli, Imperio!“ okřikl jí upír a vlídně se na Emily usmál. „To je bohužel nemožné. Nemůžeš si jen tak přijít do Movidy a myslet si, že hned odkráčíš domů?“ řekl poslední hlas. Postava vyšla a Emily spatřila chlapce, který měl černé vlasy trochu jemně zavlněné. Ve vlasech se mu táhl svítivý, zelený proužek. Vlasy měl nagelované. Jeho oči byli zlaté, jako lví oči. Velice se rysi – jemnými – podobal té světlovlasé dívce. Kůži měl stejně bílou a měl široká ramena. Měl černé kalhoty a černou košili. Na hrudi měl řetízek s prstenem.
Na prstenu se rýsovalo písmeno M a O. Pak si všimla, že prsteny mají všichni v místnosti, ale měli je na rukou.
„Do čeho?“ vydechla překvapeně Emily. „Je to organizace, která nahradila, dřívější klub Pandemonium. Jenže tahle organizace svědčí proti démonům. Ovšem Lovci stínů jej považují za pravý opak. Straní se jí a snaží se odhalit členy.“ Řekl zřetelně.
„Ale jsou to naprostí pitomci, jelikož každý v tomhle městě může být jejím členem!“ zasmála se nahlas černovlasá dívka. Všichni ostatní se jen drobně usmáli.
„Kdo vlastně jsi nefilin?“
„Emily, Emily Carstairsová,“ řekla tlumeně. Ostatním úsměv utonul. Černovláska k ní přišla a bedlivě si jí prohlédla. „Divné,“ usoudila. „Divné?“ zopakovala nechápavě Emily. „Nevšímej si toho, jsem Imperia Bellewright. Dcera démonky Lilith a poslední čarodějka jejího rodu.“ Imperia se škodolibě usmála a prohlížela si dál Emily, kterou to značně zneklidňovalo. „Já jsem Catheline Bluetail a tohle je můj starší bratr Valentýno Bluetail. Ten, co tě zachránil společně s Mungem.“ Emily se podívala na černovlasého čaroděje.
„Valentýn?“ procedila podezřele. Znala dějiny a jméno Valentýn nepřineslo světu stínů dobro.
„Ne Valentýn, ale Valentýno,“ ujasnil nabroušeně, Valentýno. Oči se mu podivně zaleskly. „To je, ale-“
„A tohle je Jeremiel,“ ukázala na hnědovlasého upíra. Odstrčil Catheline a řekl jí. „Představit se umím i sám.“
„Moc si tu holku neoblibuj,“ zasyčel, Valentýno a v rukou se mu mihli svítivé jiskry. Jeremiel vytasil špičáky a oči se mu rozšířili. Valentýno se jen posměšně usmál.
„Musím do Institutu,“ řekla rozhodně Emily.
„Věř nebo ne, vykopli bychom tě tam, ale nemůžeme.“ Zamrkala únavně Imperia. Posadila se do kožené sedačky a leštila si nehty o kraj černých šatů.
„Ale proč?!“
„Víš toho příliš mnoho lovkyně stínů a musíš se vyléčit.“ Poukázal Mungo na její obvázané rány. Emily zavrtěla nesmyslně hlavou. Okamžitě si vzpomněla na stélu. Vždycky jí nosila za opaskem, ale kde má opasek teď? Kde má svoje bývalé oblečení, batoh a andělské ostří?
„Mé věci, kde jsou,“ řekla podezíravě Emily. Přimhouřila oči a chladně přejela pohledem po Valentnovi. Ten sklopil pohled. Oči jí sklouzli k Mungovi. „Nechali jsme je tam,“ přiznal lehkomyslně. Emily měla chuť na něj vybalit spoustu nadávek. V batohu měla to nejdůležitější a fotografii její rodiny.
„A andělské ostří, stéla? Kde ty jsou,“ zajímala se dál.
„Oboje jsme ti schovali na bezpečné místo. Abys to nenašla.“ Ujistila jí světlovlasá čarodějka Catheline. Vzala Emiliny ruce a vzala jí ven na večírek. Večírek byl pořádně rozjetý. Hudba hrála stále na hlas. Emily se snažila do nikoho nevrážet. Podařilo se jí vrazit už do dvou vlkodlaků a jedné upířice.
„Drink?“ nabídla jí Catheline. Emily zavrtěla hlavou. Uvědomila si, co některé takové drinku způsobují. Vedlejší účinky a to se proměnit třeba v krysu nebo holuba a, nebo mít o několik rukou navíc. Drink, co Catheline držela v ruce, se třpytil podivnou perleťovou barvou.
„Neboj, nebudeš mít o hlavu na víc.“ Zasmála se líbezným hláskem. Emily se okolo rozhlédla, viděla, že jí sledují Imperia s Jeremielem. Něco si mezi sebou říkali. Emily bylo jedno, jestli jí pomlouvají nebo lichotí, což asi těžko. Emily bylo fuk, co si kdo myslí. Byla sama sebou a na nic si nehrála. Ani na Xenu bojovnici.
Catheline Emily neustále strkala pod nos drink. Emily skleničku opatrně vzala do ruky a prohlídla si nápoj. Voněl příjemnou jahodovou vůni, ale většinou, co je tak vábivé tak nedopadá dobře. Emily se pomalu napila a ihned skleničku odložila, na bílý, osvětlený stůl. Chuť byla svěží a příjemná. Jen bylo pití trochu přeslazené. „Jedna hlava, dvě ruce tak vidíš?“ usmála se Catheline a dopila drink. Emily to ani nevadilo. Byla ráda.
„Bude brzy ráno, večírek je u konce.“ Zamumlala a odložila sklenici. Letmo se podívala na Munga a pak se věnovala Emily. Emily toužila odejít. Toužila se vrátit do Idrisu. „Chodí sem i lovci stínů?“ zeptala se Emily. „Myslím na večírky,“ doplnila. Catheline zavrtěla hlavou. „To rozhodně ne. Ani tu nejsou zváni, ale ty jsi výjimkou, nemohli jsme tě nechat zemřít. Lovci stínů se vzdalují od klubu. Klub je pro ně temná organizace. Myslí si, že pracujeme pro Temného pána, ale to je sprostá lež. Jsme proti všemu o, co se on snaží!“
„Aha,“ kývla Emily a opřela se o stůl. Za ní stál vlkodlak, co si dával alkoholický drink. „Nikdy jsem si nepomyslela, že se do něčeho takového zapletu,“ vzdychla utrápeně. Catheline se zamračila. Pohodila světlými vlasy, které byli spíž zlaté v odrazech světla. „Do ničeho jsi se, nezapletla Emily. Poskytli jsme ti pouze azyl nic víc.“
„Tak mě tedy pusťte!“
„Ty to nechápeš. Jsi jediná lovkyně stínů, co se dostala do budovy Movidy.“
„Tak proč jste mě nenechali zemřít! Mohli jste si tyhle problémy ušetřit!“ nastala chvíle ticha. Ve vzduchu se šířila vůně alkoholu a dalšího kouře. Upíři začali odcházet. Nebyli by zrovna na větvi, kdyby je ranní sluníčko usmažilo na prach. Vlkodlaci se také odebírali s ostatními tvory.
„Tohle si vyřiď s Valentýnem, ale nečekej, že ti odpoví kladně.“ Pak jí před očima Catheline zmizela. Zbyli po ní jen bledě modré jiskry. Použila kouzla, teleportaci. Emily ničeho nelitovala, co řekla. Lituje jen toho, že uvízla v tomhle pekelném klubu.
Emily seděla na pohovce v koutě. Večírek už skončil a klubem zavládl naprostý klid. Emily zadržovala slzy v očích. Byla schoulená v klubíčku a očima těkala po místnosti. Klub jí naháněl hrůzu. Všechno okolo bylo temné a vycházelo z něj temná energie. Emily pochopila, že se v klubu neprovádí jen bílá magie, ale i černá.
Emily zavřela oči a začala si představovat pře sebou Idris. Skleněné věže Alikanté. Otrávené jezero Lin. Naprostý klid jen listy víří vodu. Slunce jemně svítí a pálí na její kůži. Nebe je čisté, modré bez mraků a ve vodě se zjevují malé vlny mířící k ní. Emily si v hlavě šeptá; Raziely můj anděly strážný. Ta myšlenka jí přišla od nitra. Žádá o pomoc.
„Hluboké přemýšlení,“ ze snění jí vytrhl Valentýno. Měl na sobě bílou košili a obyčejné fialové džíny. Vlasy měl celkem rozcuchané než před tím. „Jak dlouho už tu jsi,“ zasyčela Emily a setřela si slzy z očí. „Moc dlouho ne,“ přiznal a opřel se o trám dveří za ním. Emily viděla jeho zářící, zlaté oči. Teprve teď viděla, že její a jeho oči jsou naprosto stejné. O nic tmavší ani světlejší.
„Dík,“ řekl krátce. Emily se zatvářila nechápavě.
„Cože?“ zamrkala dvakrát. Pak vytáhl z kapsy divný, šedý pytlíček. Zatřepal s ním. Něco kovového v něm zacinkalo.
„Vsadil jsem se s Imperiou, že přižiješ a vyhrál jsem.“ Emily se zvedl žaludek, že hazardovali o její život. „To je příšerné,“ odsekla nabroušeně a napjala se. Valentýno vypadal pobaveně. Viděla mu to na očích.
„Tohle budeš asi potřebovat,“ vytáhl z kapsy její stélu. Její stéla byla světle fialová s runami na hranách. Emily prudce bouchlo u srdce. Valentýno k ní přešel a podal jí skleněný váleček. Emily se mírně usmála. „Dík,“ řekla a začala si na kůži kreslit léčivou runu iratze. On nijak nezareagoval. Jen se fascinovaně díval na černé znamení, které poškodilo její bílou pokožku.
„Bezva uzdravíš se a tak můžeme vypadnout ven. Vyber bar, V čertově ulici nebo U nového měsíce?“
„Já…“ mumlala Emily, že jí nebylo rozumět.
„Není ti rozumět,“ řekl Valentýno. „Nikam nejdu,“ ujasnila a přitáhla si k sobě kolena ještě víc. „Takže vybíráš V čertově ulici. Lepší než vlkodlačí bar. Tak tam tak neseď a pojď!“
Tenhle příběh mě napadl, když jsem šla spát. Přemýšlela jsem, co yb bylo o několik let později? Myslím s lovci stínů? Sepsala jsem tedy tenhle příběh, co se odehrává v roce 2054. Hlavní hrdinkou je Emily Carsatairs, Valentýno BlueTaile a pak bude následovat i lovec stínů. Jméno zatím neprozradím ;))) *Valentina*