3. Živé tajemství
Všichni tři se, co nejrychleji dopravili do Movidy. Movida byl temný noční klub. Jen slabá světla jej ozařovala. Na vrcholku budovy stál ohromný, ozdobný nadpis klubu.
Valentýno vtrhl do dveří, jako tornádo. Mungo s Jeremielem a Emily, která seděla kousek opodál, se na něj překvapivě podívali.
„Hoří nebo co?“ procedil Jeremiel.
Valentýno si ho nevšímal. „Lovci stínů,“ popadl dech a pak pokračoval, „půjdou na Magnusův večírek zítra.“ Mungo se pochybovačně ušklíbl a založil si ruce na prsa. „Odkud jsi to zjistil,“ řekl jedovatě. Valentýno se obrátil ke Catheline, která právě doběhla svého bratra.
„Cat našla lístek, co by mohl něco znamenat,“ vychloubal se Valentýno. Catheline se nenamáhala. Nesnášela, když jí někdo oslovuje cat – kočka – ale už si na to začala zvykat.
Emily vstala z pohovky a udiveně šla k Valentýnovi. „Lovci stínů,“ řekla nadějně. „Nikdo neříkal, že je tady,“ vykulil oči Valentýno, jako by viděl ducha. Emily se nahrbila a povýšeně se na něj podívala. Bod pro ni. Valentýno si nemohl odepřít úšklebek.
„Jdu taky,“ řekla rozhodně. Valentýno zavrtěl hlavou. „To jsi uhádla,“ odsekl jí. „Jsi strašný pesimista ,“ řekla znechuceně. Valentýno jí ihned přeškrtl. „Jsem realista alias nejmocnější čaroděj v Paříži.“ Paříž, pomyslela si Emily. Proto ten přízvuk.
Valentýno na ni mrkl zlatým okem a nevěnoval jí pozornost. Místo toho se začal hádat se svou sestrou Catheline. Emily náhle postřehla tmavou osobu za nimi. Uviděla, že je to jen Impéria. Mnozí by neřekli nikdy „jen“ za to Emily ano. Nikdy si moc neuvědomuje, komu čelí. Místo toho se sním vybavuje, jako s každým jiným.
„Je tu někde slečna Carstairs?“ ozvalo se ode dveří. Stála tam drobná dívka. Měla průzračnou tvář a modré oči, které vypadali, jako noční obloha. Na sobě měla bílou košili a prsten na řetízku. Dlouhé, světlé vlasy jí spadali, až po ramena.
Očima pátrala po Emily. Emily úzkostně polkla a couvla k Valentýnovi. Valentýno vystřelil oči k světlovlasé dívce. Měla na tváři drobný úsměv. Valentýno Emily obloukem obešel a zastavil se metr od dívky.
Ta se stále líbezně usmívala. Udělala jeden ladný pohyb k Valentýnovi. Ten pohyb by mohl vyčarovat jedině bůh. Byl až nepřirozeně čistý.
„Cassie,“ oslovil jí Valentýno. „Dobrý den slečno Carstairs,“ řekla úsečně. Valentýno se zazubil. „Jsem vám k službám,“ uklonil se. Emily Valentýna prudce odstrčila a představila se.
„Jsem Emily Carstairs,“ řekla. Cassie se na ní odměřeně podívala. Vykouzlila nádherný úsměv. Emily náhle pochopila, že Cassie je upírka. Oči měla v odrazu světla potemnělé a líce znatelně výrazné.
„Jistě,“ řekla tenkým hláskem.
„Cassie,“ ocitl se před Emily Valentýno, jako anděl strážný. Emily si jen lehce povzdychla. Neměla síly hádat se s valentýnem, který by stejně vyhrál. Vlasy mu spadali do čela. Zlaté oči se mu třpytili, jako jasné hvězdy na nebi.
Cassie zvedla hlavu od Emily k vysokému Valentýnovi. Nic neříkala. „Movida,“ řekl tiše Valentýno, že ho ani Emily pořádně neslyšela. Slyšela jen poslední slova… vida. Vynechané písmena si mohla lehce domyslet; Movida.
„Věděl jsi, že tohle přijde,“ řekla Cassie a úsměv jí neklesl. Valentýno sevřel pevně ruce do pěsti. Pak jej uvolnil a mezi prsty se mu míhali tmavě růžové jiskry.
„Nehodláš snad na mě zaútočit?“ zajímalo jí. Valentýno zavřel oči a jiskry mu vyhasly, jako slabí plamínek.
„Měl jsem to v plánu,“ přiznal pošetile a odvrátil zrak. Emily se zpoza Valentýna vyklonila a rychle se zeptala. „Co se děje, Valentýne, Valentýne,“ volala na něj. Valentýno sklopil pohled a ustoupil Emily, jako by prokazoval prohru. Cassie jen kývnula a nabídla Emily svou bledou ruku.
„Kam mě odvedete,“ nedala se Emily. Cassie si povzdychla únavně a střetla se s pohledem Valentýna. „Nic jsi jí neřekl?“ zajímalo ho. „Jak vidíš,“ utrousil. „Myslel jsem totiž, že-“
„Ty si nemyslel, ale doufal, že se nesetká s Movidou.“ Okřikla ho.
„S Movidou to je, ale klub,“ nechápala Emily.
„Lovci stínů jsou prostě beznadějný případ,“ usmála se Cassie. Její neustálý úsměv jí značně zneklidňoval.
„Tak, co Valentýno? Ustoupíš a, nebo to půjde jinak?“
„Vyděračko hnusná,“ zasyčel znechuceně a ohlédl se na Emily. Emily pálili oči, jako čert. Bylo to barevným kouřem, co vypouštěly ze země. Tady je to asi naprosto normální. Je to klub.
Valentýno se obrátil ke Cassie zády a vzal Emiliny ruce do dlaní. Emily se na něj nechápavě podívala. Jeho dotek byl, jako se dotýkat hladkého skla. „Emily,“ oslovil jí „za žádnou cenu neodporuj. Prosím,“ řekl náhle a pak se před Emily ocitli barvené, tmavé jiskry. Stiskla v rukou prach a vzduch. Valentýno zmizel. Srdce jí začalo být, jako zvon.
„Jdeme,“ přikázala upírka Cassie. Ladným krokem vyšla k jedněm kovovým dveřím, které do klubu moc nezapadly. Emily si lámala hlavu, proč jsou upíři tak výjimeční tvorové.
Cassie otevřela masivní dveře a uvolnila cestu Emily. Emily nejistě polka a prošla dveřmi. Před ní byla dlouhá, temná chodba. Stěny byli kožené a v důlkách svítili lehká, červená světýlka. Podlaha byla ze skla, což se Emily nelíbilo. Cassie Emily obešla a vedla jí pustou, temnou chodbou.
Před nimi byli další dveře. Tentokrát byli tmavě fialové a působili, že jsou dřevěné. Cassie zaklepala na dveře a otevřela jej. Emily uhodilo prudké světlo do tváře. Oslnilo jí, jako Valentýno při prvním setkáním. Místnost byla prosklená a docela obyčejná s dřevěnými, ale pěknými stěnami. Byli tam ohromné police s knihami rudý koberec. Uprostřed stůl a postava otočená k nim zády.
„Děkuji Cassie, odejdi,“ řekl ženský hlas. Emily vyděšeně dýchala. Žena se stále neotáčela. Mlčela a nehýbala se. Emily popošla o kousek blíž a nepatrně se zeptala.
„Vy jste Movida?“ zeptala se. Žena se prudce otočila. Měla dlouhé hnědé vlasy dlouhé po pas. Byli skoro tak dlouhé, jako Imperii, ale ta má o kus delší. Movida měla průsvitné, šedé oči. Byla vysoká a štíhlá. Emily připadal její věk na třicet tři let.
Movida měla také takové ladné pohyby, jako Cassie.
„To je klub,“ řekla bezbarvě. „Ale všichni vás tak oslovují,“ odsekla Emily a narovnala se, jako tyčka.
„Říkej mi Mia,“ usmála se jemně. „Málo členů mě zná pod tímto jménem. Neříkej to moc,“ řekla Mia.
„Tohle mi je ukradené, moje matka mě poslala do Institutu a tam mám být. A ne tady v organizaci pro podsvěťany,“ vyhrkla. Pak přejela očima po její opálenější pleti a viděla jizvy. Jizvy od všelijakých run. Emily uskočila. Mia se na ní polekaně podívala.
„Co se stalo!?“ Emily zakroutila hlavou a ukázala rukou na její vybledlé jizvy. „Ty jizvy,“ řekla tišeji. „Jsou to runy,“ dokončila a nespouštěla z ní zrak.
Mia sklopila víčka a posadila se na polstrovanou, kancelářskou židli. Rukou pokynula, aby se Emily také pohodlně usadila naproti ní. Sedla si na světlé křesílko s růžovým polštářem. Uvelebila se v něm a zkoumala Mii jizvy po runách.
„Čaj,“ nabídla Mia. Emily kývla. Mia vstala a položila na čaj. Připravila dva hrnky s podšálky a položila do nich dva sáčky růžičkového čaje. „Nevadí ti růžičkový?“ ohlédla se přes rameno Mia. Emily zavrtěla hlavou.
Netrvalo dlouho a čaj byl hotov. Mia ho zdvořile podala Emily. Než se Emily napila, rychle se zeptala. „Není v něm nijaký čarodějný lektvar?“ Mia se slabě zasmála. „Jistě, že ne slečno Carstairsová.“
„Jsem Emily,“ řekla suše Emily. Mia kývla a usrkla si horkého čaje. Emily svůj položila na skleněný stůl. Byl moc horký. Polkla knedlík v krku a začala mluvit.
„Vy jste lovec stínů?“ mluvila klidně Emily. Nechtěla nijak Miu rozrušit. Mia odložila čaj a odkašlala si.
„Ano, jsem.“
„Jak to, že jste lovec stínů a vedete tuto organizaci!“
„Osobní důvody Emily.“
„Jste lovec stínů,“ řekla Emily „a vedete podsvěťany. Ale jak?“
„Tak, jak by každý ode mě očekával,“ řekla a zorničky se jí rozpily.
„Nechápu,“ usoudila nadutě Emily a dala si nohu přes nohu. „Nemůžeme tě pustit zpět do Institutu,“ nakousla Mia nové téma. Emily sebou prudce trhla. „Proč ne!“ vykřikla Emily, až se po otevřeli dveře v niž stála Cassie. Mia se na ní hluboce podívala. Cassie kývla hlavou a tiše zavřela dveře. Mia tleskla rukama o kolena. „Tak, kde jsme to byli…jistě, že ty chceš do Institutu.“
„Tak, jako každý jiný lovec stínů,“ namítla nadějně Emily. Mia si povzdychla. „Jsi hrozně tvrdohlavá, ale řekni sama, chceš do toho Institutu, kde jsou lovci stínů mnohonásobněji tvrdší než jinde? Každý má u sebe maximálně tři andělská ostří, dýky, meče, luky, šípy, šakrámy, biče. Nosívají stříbrné dýky a stříbrné věci. Pro upíry tu mají různé elixíry. Před čaroději se dokáží ochránit. Každý den někoho odchytávají a mučí, aby vyzradil pravdu. Chceš tam jít. Chceš jít do toho Institutu, kde se tohle děje?“ naklonila se zvídavě přes stůl k Emily. Emily polkla a mlčela. Mia se posadila a pohrdavě si řekla. „To jsem si myslela. Tady by, jsi našla domov.“ Usmála se líbezně. „Tuším, že jsi se tu i spřátelila s… Valentýnem…“ zamumlala. Emily zvedla hlavu a hluboce se zamračila. „Nejsme takový přátelé,“ podotkla. Mia se opět zasmála. „Ne, proč to divadlo když pro tebe přišla Cassie?“ zeptala se. Emily začala přemítat, jak tohle ví?
„Jsem lovkyně stínů, co odešla z Institutu jen díky téhle trýzni. Takový nemají být lovci stínů. Jsou to nejdivočejší, nejlepší, nejnebezpečnější lovci stínů v jejich věku.“ Emily viděla před sebou jasný obraz krvežíznivých zabijáků v černém obleku, ozbrojeni dýkami, meči a na kůži se jim načrtaly runy. Představa byla děsivá. Emily jí rychle zahodila.
„Řekla jsem si ,tak dost to by už stačilo´ a opravdu? Stačilo? Při odchodu se na mě hloupě dívali. Byli to jejich rodiče ovšem. Byli stejní. V očích jim planula divokost a vztek a pocit zrady. Nikdy nemuseli býti takový! To je jen díky události v roce 2023. Slyšela jsi o ní ne?“ chtěla se obeznámit. Emily si vzpomněla na krvavý boj, který skončil explozí. Nejtragičtější věc za léta lovců stínů.
„Jo myslím, že ano.“
„Byli tam jejich rodiče. Malým Nefilin bylo něco mezi 5-6. Jejich přátelé; Simon Lewis, Magnus Bane odnesli děti pryč. Odnesli je do Londýna, kde se jich ujala Serafina Young Gray. Moje matka, ale všechno zdaleka neskončilo. Serafína se o ně starala jako o vlastní. Pak napadl Institut vyšší démon a Serafína s ním bojovala. Poslala ho do pekel, ale on jí stáhl sebou. To nám bylo tak čtrnáct nebo patnáct let, co se to stalo. Už, ale tehdy se chovali divně a pak to začalo. Já raději seděla v knihovně a četla si knihy. Odešla jsem tedy a klub Movida se stal organizací, kterou vedu já.“
„A to ostatním nevadí, že jste lovkyně stínů?“
„Ne, na opak jsou mi vděční, že stojím za nimi.“ Emily zaostřila oči na jakýsi dopis. Byl v červené obálce na, které se blýskala pečeť. Emily začala mít divný pocit. „Co to je?“ zeptala se a ukázala na obálku. Mia zvedla obálku a rozbalila jej. „Idris,“ řekla. Emily náhle měla chuť vytrhnout dopis Mie z ruky a utíkat s ním do temného kouta, kde by si ho přečetla.
„Bethany píše,“ zajásala Mia. Emily uhodilo prudce u srdce. „Carstairs?“ zeptala se nadějně Emily. Mia zavrtěla hlavou. Pročetla si důkladně dopis. Nijak nadšeně nezareagovala. „Bethany Carstairs dávno není v Idrise. Je vězněm temného pána nejspíš. Ovšem kolují pomluvy, že Bethany Carstairsová se nikdy nesnažila ochránit Idris.“ Emily vyskočila hbitě ze židle. Židle se od ní prudce odšoupla a čaj se zvrhl a polil červený koberec, který měla Mia moc ráda. Mia udiveně zvedla oči na Emily. „Moje matka! Takhle o ní už nikdy nemluvte! To není možné ona je v Idrise já vám nevěřím!“ rozkřikla se po hale. Mia se zamračila a uvědomila si:
„Můj bože. Zapomněla jsem, že i ty jsi Carsairsová. Nemám důvod ti lhát.“
„Je mi to jedno,“ štěkla rozhořčeně Emily. „Chci vypadnout odsud, jasný?“ Mia postavila hrneček zpět na původní místo a opatrně řekla. „Emily já tě nemohu pustit. Jsi nebezpečná.“
„Já a nebezpečná? Jděte, musím za svou matkou, já tu nemohu být!“ z očí jí už stékaly slzy. Posadila se na židli a pomyslela na svou matku. Její matka, její dlouhé tmavé vlasy, důvěryhodný pohled a její koláče, co vždycky pekla. To vše se Emily před očima rozplynulo. Ruku si položila na srdce a snažila se zaškrtit tu nesmírnou bolest. Tu jámu vypálenou v její hrudi.
Mia Emily podala bílý kapesníček. Emily bezpochyby přijala a utřela si s ním slzy z očí. Nedokázala rozeznat, zda Mia mluví pravdu, ale poprvé v životě jí někdo takhle srazil na kolena. Emily by udělala cokoli pro záchranu své matky.
„Zachráním svou matku,“ vzlykla Emily a znova si utřela kapesníkem slzy z očí, které pořád a pořád tekly. Nechtěla, aby jí viděl Valentýno brečet. Náhle si uvědomila, že je to nejspíš ponižující. Brečí tady před cizí osobou. Ovšem Mia byla k ní shovívavá a chápavá. Nic jí nevyčítala.
„Nežiješ v pohádce Emily,“ řekla klidným hlasem. Emily se na ní podívala a vyčetla, že Mia nepředstírá svou lítost. Byla skutečná. „Vůbec nevypadáš na Carstairsovou,“ dodala z čista jasna. Mia si jí bedlivě prohlížela, jako nijaký blyštivý kov. Emily se na minutu zatvářila nechápavě. „Julian Blackthorn měl hnědé vlasy a moje matka po něm. Můj dávno zesnulý otec Matthew měl zlaté oči, jako já. Tak je to se mnou. Vím, že měli dříve Carstairsovi světlé vlasy.“
„Tvé rysi se podobají Emmě, tvé-“
„Babičce,“ přerušila jí Emily.
Mie se podařilo odvést Emily myšlenky na lepší věc. Mluvení o předcích nebylo, bůh ví jak zábavné téma, ale Emily vždy tohle bavilo. Bavilo jí porovnávat předky se sebou.
„Dřívější bratr Zachariáš byl Jem Carstairs z 19. století. Měl nemoc, při které musel brát drogy. Když si jí nevzal, bylo mu hrozně a umřel by, ale když si jí bral, stejně přijde den, kdy zemře. Droga mu brala barvu z očí, vlasů, pleti. Když umíral, převtělil se do bratra Zachariáše. Jako jediný měl vlasy, nesešitá ústa a normální oči. V roce 2008 se našel lék a on se vrátil do svého těla.“ Dořekla Emily. Mia se na ní nevěřícně dívala. Byla zaujatá jejím příběhem. „Fascinující Emily, jak to všechno tak víš,“ usmála se. Emily si vzpomněla na různé deníky, spisy a vyprávění.
„Ráda si tohle zjišťuji. O své rodině a rodné krvi vím vše. Dokonce jsem se s Jemem i setkala. Krátce, ale setkala. Miluje hraní na housle. I já umím na housle.“
„A víš něco o rodině Blackthornů?“
„Jistě, vedli Institut v Las Vegas. Jsou také známá rodina a velká, bohatá. Julian Blackthorn miloval Emmu, ale byli parabatai a to je zakázané. Přesto našli způsob, jak být spolu. Dokonce v této rodině se objevuje i trocha vílí krve, což je velmi cenné. Jejich symbol je trn a Carstairsů hradní věž.“ Mia skoro nevěřila vlastním uším. „Setkala jsem se s bratrem Jeremiášem a ten mi o všem vyprávěl, když jsem byla malá.“
„Jsi výjimečná nefilin.“ Uznala Mia a letmo se podívala na hodiny. Měla ještě chvíli čas.
„Děkuji,“ řekla hluše Emily a rozhlížela se po místnosti. Všude se jí začali vyjevovat nejrozmanitější runy. Bylo to nádherné. Jako by runy vykvétali ze stropu. Nikdo ej tam nekreslil.
„Kdo je to Magnus Bane?“ zeptala se zdráhavě Emily. Mie utonul úsměv. „Je to čaroděj. Říkalo se mu nejvyšší čaroděj Brooklynský, ale to už je dávno. Magnus je hodně zvláštní osoba a složitá. S ním bych se nedávala do křížku. Vlastně Imperia a on jsou neustále v křížku.“ Zasmála se tiše. „Promiňte,“ zeptala se opatrně Emily. Mia nastražila uši jako kočka.
„Imperia je opravdu dítětem Lilith?“
„To každý čaroděj,“ zasmála se Mia. „Ne, totiž dcera,“ upravila svou otázku. Mia si skousla spodní ret a prohrábla si lesklé vlasy. „Ano, Imperia je opravdu dcerou Lilith. Je hodně mocná, ale ne moc. Imperia se ve skutečnosti jmenuje; Maternus Sanguis Sanguinem znamená to: Krev Matčiny Krve. Složité jméno má, ale vybrala si Imperia. Nemá příjmení je prostě Imperia. Své jméno, ale nezapomíná. Já jí oslovuji Maternus Sanguis Sanguinem. Lilith je dávno mrtvá, ale Imperia nezapomíná čím ona je.“ Emily se z toho naježila, jako by byla kočka.
Slunce zapadalo a byl čas se vydat na Magnusův večírek.
„Mám na vás prosbu, než odejdu,“ řekla Emily a polkla. Sebrala veškerou odvahu a řekla to, co chce dnes večer.
„Když už nemohu odejít z klubu. Mohu dnes s ostatními na večírek Magnuse Banea?“ Mia zvedla jedno obočí a nevypadala přívětivě. Pak se uvolnila a kývla. Ovšem neznala Emiliny tajné plány. Emily vstala ze židle a tiše odešla.
Cassie se za ní nervózně ohlížela. Emily na ní neudělala nejspíš dojem. Když Emily prošla dveřmi, viděla, že v klubu narostl počet podsvěťanů. Bylo jí, ale jasné, že oni mají právo tu být.
„Až zapadne slunce, půjdeme a vysajeme z těch parazitů poslední kapku krve!!“ zvolal jakýsi černovlasý upír na parketu. Okolo něj byla menší skupinka upírů, kteří jásali a souhlasili.
„Nemusíš nic říkat,“ dotkl se jí někdo. Bylo to nepřirozeně chladné. Emily se prudce obrátila a byla připravená zaútočit. Byl to, ale jen hnědovlasý upír Jeremiel. Upír s andělským jménem. Ovšem nebylo jen jméno, co bylo andělské i jeho tvář byla, jako by jí vytesal anděl. Emily se ulevilo, že to není třeba Imperia, ale ta nemá takovou chladnou teplotu.
„Cože,“ nechápala Emily. Její pohled jasně dával najevo, ať se upír už nepřibližuje. „To, co oni chtějí je příšerné. Sám jsem byl lovec stínů a tohle je proti dohodě. Uznávám, Londýnští lovci jsou ostřejší, ale pořád… Nejsem s nimi.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Emily. „Třeba, že na nás změníš názor?“ v očích se mu mihla naděje. Tu Emily ihned zahodila. „Jsme lovec stínů a ty jsi upír, nikdy nezměním názor,“ řekla odhodlaně a obrátila se k němu zády. Jeremiel si nemohl, ale odepřít úsměv. „Jsi strašně plachá lovkyně stínů.“ Emily se otočila a naštvaně odsekla. „To teda ne, ne!“
„Ale jo!“ zazubil se a znepřístupnil Emily průchod. „Co to děláš?“ zajímalo jí. „Kryji tě před nimi,“ ukázal očima na skupinku upírů, kteří se právě dívali na ně dva. „Jakmile by to zjistili, roztrhali by ti bez milosti hrdlo a vysáli všechnu tvou krev. A krev lovců stínů je zvlášť dobrá.“ Ukázal své tesáky. Emily vylekaně uhnula pohledem. Jeremiel tesáky stáhla a usmál se.
„Promiň,“ řekl úsečně. Emily kývla.
„Ty jsi už ochutnal krev nefilin?“ náhle vypadala vyděšeně. Jeremiel zněl, jako by se nic nedělo s vysáváním lovců stínů. „Myslím, že to není tvá záležitost,“ odsekl. „Ale je já jsem lovkyně stínů!“
„O důvod víc, abych mlčel,“ řekl a upíří rychlostí zmizel v davu podsvěťanů. Emily by mohla křičet jeho jméno do světa, ale věděla, že on by se neobrátil.
„Hele, tady je,“ ozval se za ní hlas. Emily se rozpačitě obrátila a za ní stála Imperia. Emily uskočila. Na chvilku měla pocit, že před ní nestojí Imperia, ale samotná Lilith. Lilith děsivá démonka, která v minulosti na působila problémů víc než dost. Imperia se narovnala a vytáhla povýšenecký pohled.
„Co lekla ses?“ procedila skrz zuby a na tváři se jí rýsoval temný úsměv.
„Já ne tedy vlastně jo jen jsem myslela, že no totiž…“ koktala Emily.
„Že jsem Lilith? Je mi to jasný, ale: JÁ NEJSEM LILITH!“ zavrčela zlostně a vypadalo to, že ještě neskončila, ale to už vedle stáli Mungo, Catheline a Valentýno.
„Lilith,“ zopakovala nechápavě Cathelin. Imperia jen tiše zasyčela a pronesla pár nadávek. Valentýno se mile usmíval jako by ho něco velmi pobavilo.
„Dnešní plán, jít tam najít lovce a pak-“ Valentýno nedokončil větu. Když se podíval na Emily, úsměv mu utonul. Emily náhle pocítila skutečnost. Jediný důvod proč lovci stínů na ně útočí a jsou tak ostří je ten, že Movida je nemilosrdná k nim. Prolila by každou kapku krve, aby dosáhli svého cíle. Cílem je zneškodnit lovce stínů.
„Zabijete je!“ vyjekla nahlas. Tichá hudba v klubu utichla. Skupinka upírů zvedla hlavu a postřehli Emily. Emily měla zatnuté zuby a pěsti sbalené do pěsti. „Ne to ne, jen si s nimi přátelsky popovídáme.“ Ušklíbl se Valentýno. „Lžeš,“ zasyčela Emily. „Jak to víš?“ zajímalo ho.
Emily mlčela, místo toho se podívala na upíry. Upíři cenili ostré zuby. Oči kypěli lačností vraždit, lovit. Emily naběhl mráz po zádech.
„Takže je to pravda,“ řekl jeden z těch upírů. Nebylo mu vidět do tváře. „Víš, co by ti prospělo trocha slunce,“ řekl Valentýno. „To měl být vtip,“ řekl chladně upír. „Vlastně ne to měla být realita.“ Usmál se arogantně. Upír zasyčel a obrátil se. Poslední pohled věnoval Emily.
„Půjdeme tedy,“ rozhodla Imperia a obrátila se. Emily musela uhnout, aby jí nešlehla svými černými vlasy. „Fajn,“ řekla provokativně Emily. „To si uhádla,“ zasmála se Catheline. Emily se zvedli koutky. Nemohla si odepřít svůj úsměv. Mia jí to povolila a oni jí nemají právo v tom zabránit. „Jdu taky,“ řekla. „Ne to nejdeš!“ okřikl jí varovně Valentýno. „Omlouvám se, že vás zklamu, ale Movida mi to povolila a z toho plyne, že prostě jdu!“ všichni se na ní dívali jak smyslů zbavení. Nejtíživější byl pohled Imperii. Ta k ní přišla a do očí jí řekla:
„Až ti budou upíři sát krev z hrdla, až tvé tělo budou trhat vlkodlaci, až tě budou omamovat čarodějové svou mocí tak já a nikdo z nás tam pro tebe nebude! Tohle si pamatuj, květinko!“ posléze se Imperia odtáhla a s klapotem svých vysokých bot odešla.
„Nemůžeš jít,“ hlesl Valentýno. „Ale ano,“ řekla odhodlaně Emily a obloukem ho obešla. Catheline s nedala a rychle jí doběhla. „Hele Emily, věř nám opravdu, není v tomhle městě dobré jít jen tak mezi podsvěťany.“
„Já vím, a proto to hodlám risknout.“
„Ty se chceš snad nechat zabít!“
„Ne, ale jen chci odsud na chvíli vypadnout,“ řekla Emily. „Byla jsi venku s Mungem a Valentýnem,“ připomněla jí Catheline. Emily si vzpomněla na bouřlivé odpoledne. „Jistě, ale tak chci jít,“ rozhodla mírně Emily a šla ke vchodovým dveřím, kde čekali Imperia s Mungem a Jeremielem, který netrpělivě sledoval západ slunce.
Třetí kapitola je na světě. Prozradím,že v další kapitole se Em setká s lovci stínů, co žijí v Londýnském Institutu. Čili objeví se tam ten záhadný lovec stínů o, kterém jsem se zmínila v prvním dílu. Vaše *Valentýna*